Western Horsemanship
WESTERN HORSEMANSHIP
- tato disciplína se skládá ze dvou částí - ze samostatné úlohy a z Rail Work ve formě Pleasure úlohy. Hodnocen je pouze jezdec - jeho vzhled, chování, sed, používání pomůcek a celkový přístup ke koni. Kůň musí reagovat na velmi jemné pomůcky a předvést požadovanou úlohu co nejpřesněji. Úloha je vypisována rozhodčím nejméně jednu hodinu před začátkem soutěže.
Western horsemanship je velmi variabilní jezdecká disciplína. Na úloze, kterou sestavuje rozhodčí, musí jezdec předvést, jak dobře svého koně ovládá. Polovinu hodnocení přitom tvoří provedení samotné jízdy, druhou polovinu pak sed a upravenost jezdce. U Western Riding Clubu ČR je horsemanshipová úloha jezdeckou částí zkoušek pro získání licence jezdce. Tato bezesporu náročná westernová disciplína není určena pro profesionální jezdce, přihlásit se do ní mohou jen jezdci spadající do kategorie mládež (nejvyšší věková hranice je zde 18 let) a jezdci splňující podmínky třídy amatér (amatér je zjednodušeně osoba, která má věk vyšší než povoluje třída mládež, a netrénuje koně za úplatu). Dlužno dodat, že drtivá většina jezdců u nás spadá do těchto kategorií a startovní listiny western horsemanshipu běžně obsahují vysoký počet jezdců, nezřídka i několik desítek. Bývá zvykem, že všichni jezdci jsou během disciplíny přítomni v aréně a řadí se na vymezeném místě podle startovní listiny. Někdy mohou jezdci i postupně najíždět do arény a řadit se až po skončení úlohy. Jakou variantu rozhodčí zvolí záleží často i na velikosti arény a počtu jezdců, kteří se soutěže účastní. Pokud je v disciplíně například třicet jezdců, bude jistě pro jezdce s vyšším pořadovým číslem obtížnější čekat půl hodiny v aréně a poté předvést výkon, než když má možnost jet úlohu přímo po opuštění opracoviště. Jezdci jsou posuzováni po celou dobu svého pobytu v kolbišti. To znamená, že na hodnocení se odráží i způsob, jakým se řadí a jak se chovají, zatímco jiný jezdec předvádí předepsanou úlohu. Po celou dobu, co jsou jezdci seřazeni, musí zůstat kůň naprosto v klidu, a to i tehdy, když se například vedle hřebce postaví říjící kobyla (tato možnost u mládeže odpadá, jelikož ve třídě mládeže nesmějí startovat hřebci), nebo se jiný soutěžící příliš přiblíží s koněm, který se netváří na vašeho koně příliš přátelsky. Jakýkoliv neklid při stání poutá pozornost rozhodčího a snižuje hodnocení koni, který jej působí. Často bývá požadováno, aby se řada jezdců posouvala do strany, zejména když všichni jezdci stojí v aréně a místo startu je na začátku jejich řady. Poté, co se jeden kůň vydá na trasu úlohy, následující kůň se posouvá na jeho místo a takto se pohybuje celá řada. Podobná situace může nastat i při řazení po skončení úlohy. Kůň musí tedy velmi dobře zvládat pohyb do strany a být ochoten mnohokrát za sebou učinit pár kroků do strany a poté opět zůstat v klidu stát. V takovém posouvání může strávit třeba i hodinu času, pokud je startovní pole velmi početné. Jak již víme, v úloze western horsemanshipu může rozhodčí požadovat prakticky jakýkoliv manévr. Pokud startujeme ve western horsemanshipu, musíme mít koně, který zvládá širokou škálu cviků a je schopen porozumět jezdci, je-li potřeba jednotlivé cviky nezvykle kombinovat. Pro každého koně budou některé manévry snazší než jiné. Pokud chce jezdec předvést kvalitně úlohu, která se skládá z mnoha manévrů, měl by umět odhadnout, co bude pro jeho koně snadné a kde by mohl mít problém a podle toho zvolit strategii své jízdy.
Ať už kůň stojí, nebo se pohybuje, jezdec by měl setrvávat v předepsaném sedu a nenechat se příliš rozptylovat okolím. Jezdec by měl sedět zpříma, ale ne strnule. Sed má být nejen estetický, ale zároveň i funkční - to prověří manévry v úloze.
Během provádění samotné úlohy se jezdci pohybují v aréně, v níž umístěné značky - kužely - určují, v jakém místě se má který manévr provádět podle předem vyvěšeného plánku. Western horsemanship je zkouškou komunikace s koněm. Čím jasněji dokáže jezdec s koněm komunikovat, tím přesnější bude provedení úlohy.
V úloze se můžeme setkat prakticky s jakýmkoliv manévrem nebo jejich kombinací, které si jen rozhodčí může na trase vymezené pouze kužely vymyslet. Mohou být požadovány například obraty kolem předních i zadních nohou, stranové chody, práce na dvou stopách, reiningové prvky (spiny, stopy, rollbacky), zcela jistě bude každá úloha obsahovat zastavení a couvání (na rovné linii nebo do oblouku), změny chodů a jejich předvedení na rovných liniích nebo různých křivkách. Může se požadovat prodloužení klusu i cvalu, jednoduchý i letmý přeskok, kontracval. A jako třešničku na dortu může rozhodčí požadovat i jízdu bez třmenů. Na naučení se úlohy nazpaměť má jezdec minimálně hodinu - to je doba, kterou předepisují pravidla jako minimální pro veřejné vyvěšení úlohy.
Western horsemanship je ve své podstatě velmi náročná disciplína. Hodnotí se zde vše - provedení úlohy koněm, sed jezdce, reakce koně na pomůcky, ale i celkový dojem a úprava jezdce i koně. Základem je však sed, od kterého se odvíjí i funkčnost pomůcek, a pochopitelně i dobře naježděný kůň, který bude umět na neznatelné pomůcky správně reagovat. Příští díl proto věnujeme správnému sedu, chybám v sedu i tomu, co způsobují ve výkonu koně.
V ideálním případě by měl dle pravidel jezdec sedět zpříma, v ose hřbetu koně, v plném sedu, s volně spuštěnýma nohama pod tělo. Ucho, rameno, kyčel a pata jezdce by měly být v přímce. Zde se jezdkyně blíží předepsanému držení těla, mohla by být o něco vzpřímenější.
Jezdkyně na následujícím obrázku má lehce přehnané držení těla, snaha o narovnání ji vede až do záklonu. Má správně usazenou nohu ve třmenu - pata lehce prošláplá, špička nohy směřuje dopředu, bota je zasazená do třmenu až po podpatek. Co však může koni bránit v pochopení úmyslů jezdkyně je poloha rukou a následné pootočení trupu vlevo, které může zapřičinit nepravidelné rozložení váhy. Tento problém je důsledkem jednoručního vedení koně na páce, kdy vedoucí ruka je vystrčená příliš dopředu, zatímco druhá ruka zůstává vzadu. Ve správné pozici je volná ruka volně spuštěná podél trupu jezdce a ruka držící otěž by měla od loktu směřovat přímo k hubě koně a být držena nad, nebo jen mírně před hruškou sedla.
Jezdkyně na dalším snímku se dopouští chyby, která bývá běžná u jezdců, na které pravidelně nedohlíží trenér - dívá se dolů. Lehce skloněná hlava nachyluje celé tělo dopředu a zpravidla bývá důsledkem i posunutí nohou dopředu.
Uvolněně a přitom rovně sedí jezdkyně na následujícím obrázku. Má však špičky vytočené příliš od koně a také ruce drží příliš od sebe.
Příliš krátké třmeny, v jejichž důsledku je jezdec natlačen příliš na zadní rozsochu a nohy má vpředu, tak by se dal charakterizovat problém jezdce na dalším obrázku. Snaha dorovnat pozici trupu pak nutí jezdce se předklonit nebo nahrbit. Delší třmeny umožní hlubší, pevnější sed.
Dobrý jezdec horsemanshipu nezdůrazňuje své slabiny, ale umí prodat to, co jeho kůň umí nejlépe. Pokud se v úloze vyskytuje pro něj náročná část, spokojí se na ní s průměrným, nevýrazným výkonem bez vážných chyb. Naopak v místě, kde jsou manévry, které jeho kůň bezpečně ovládá, dovolí si zvýšit náročnost provedení.
Zvýšení náročnosti představuje nejen například zvýšení tempa, ale také extrémní přesnost, lehkost provedení, poddajnost koně. V celkovém dojmu bude taková jízda nadprůměrná.
Naopak strategickou chybou je snaha o maximální přesnost v manévrech, které kůň dokonale neovládá. Jako příklad můžeme vzít úlohu, kde je předepsáno u značky zastavení z klusu. Ideální provedení by ukázalo živý, pravidelný klus s uvolněným koněm, který by přímo u značky měkce zastavil a zůstal stát, uvolněný, připravený na další pokyn jezdce.
Nyní jak manévr může vypadat v praxi:
První případ:
Jezdkyně se snaží o maximálně přesné provedení "za každou cenu". Kůň kluše svižným tempem až ke kuželu, kde ho jezdkyně přiměje náhle zastavit. I kdyby byl klus hezký a výsledkem bude kůň stojící přesně v předepsaném místě, dojem z takového zastavení bude jednoznačně záporný a promítne se do celkového hodnocení ztrátou bodů. Navíc kůň po takovém zásahu do huby bude sotva působit i v následujícím manévru uvolněným a poddajným dojmem, pravděpodobněji ztuhne a i jeho bezprostředně následující výkon bude maximálně průměrný.
Druhý případ:
Jezdkyně při snaze o pěkné přesné provedení neriskuje "ztrátu koně". I když kůň nezastaví přesně u kuželu, ale překluše o pár kroků dál, zastavení zůstává plynulé, rovné a měkké. Takové zastavení zanechá dobrý dojem. Navíc kůň zůstává v klidu, což je nejlepší předpoklad pro přesné splnění dalšího požadovaného manévru.
Také při obouručním vedení by měly ruce zůstat po celou dobu jízdy v blízkosti hrušky. Následující obrázek ukazuje vyhovující délku otěží pro obouruční vedení, která umožňuje lehký kontakt. Paže jezdkyně tak mohou být volně spuštěné podél těla a veškerá korekce koně se odehrála nenápadným pohybem prstů.
Důležitým kritériem správné délky otěží je právě lehký kontakt, který jezdec s hubou koně má. Pokud jsou otěže příliš dlouhé, jezdec ztrácí možnost koně okamžitě ovládat, pokud se vyskytne okolnost, při níž bude korekci otěží potřebovat.
Snaha o korekci koně s příliš dlouhou otěží je vždycky v celkovém dojmu velmi rušivá. Ruka tažená do strany nebo za sebe se neslučuje s ideálem lehce ježděného koně.
Je na zvážení, zda v takovém případě není pro celkovou jízdu lepší zvolit méně přesné provedení úlohy, zato bez okatého přetahování se s koněm.
Povolit více otěž si může dovolit jezdec, který s jistotou koně dokáže přesně provést předepsanou úlohou jen sedem, aniž by se mu kůň "rozpadnul". Jízda na přiměřeně volné otěži zvyšuje náročnost a v případě dobrého provedení celé úlohy i celkové hodnocení. Dobrý dojem zanechá kůň, který je soustředěný, ale přitom uvolněný, neklade jezdci odpor, naopak je na něm vidět snaha jezdci vyhovět.
Pokud není kůň natolik připravený, aby mohl úlohu bezchybně zajet na volné otěži, je lepší si nechat koně raději na kratší otěži a pod stálou kontrolou, než nechat koni volnost. Je dobré mít koně sebraného, nenechat ho se ploužit po jízdárně roztaženého jak je zrovna koni libo.
Příliš volná otěž má ještě další nevýhodu. Pokud jezdec neudržuje s koňskou hubou stálý kontakt...
... bude kůň překvapen, pokud jezdec ruku v nějaké situaci použije, a své překvapení s náhlým tlakem udidla v hubě dá zřetelně najevo.
I z toho důvodu je ke koni férovější udržovat stálý kontakt s hubou koně za pomoci přiměřeně dlouhých otěží.
Na rozdíl od disciplíny western pleasure mohou mít koně na nohou chrániče - bandáže nebo kamaše. Tento fakt vyplývá z náročnosti manévrů, které mohou být součástí předepsané úlohy.
Součástí hodnocení je i vzhled jezdce. Jezdec má být vhodně oblečen do čistého dobře padnoucího westernového oděvu. Westernové odívání podléhá částečně módním trendům, avšak některé zásady odívání zůstávají stále stejné.
Klasickým westernovým oděvem je klobouk, košile, kalhoty a jezdecké boty. Ke kalhotům se hodí opasek s westernovou přezkou, ke košili westernová "kravata" - bolo. Nepsaným pravidlem je vhodnost použití show chaps - dlouhých kožených nohavic s třásněmi. Tato "klasika" vypadá dobře a upraveně.
Dámy mají více možností, jak se pro tuto disciplínu ustrojit, neboť mají povolené blůzky místo košile, které mohou doplnit i slušivou vestou.
Dobře zvolené oblečení může podtrhnout dobrý dojem z jízdy, působí profesionálním dojmem.
Na druhou stranu špatně zvolený oděv nebo úprava kazí dojem ještě dřív, než jezdec samotnou jízdu začne.
Svou roli může hrát i taková drobnost, jako délka kalhot - co naplat, že při chůzi jsou dlouhé dostatečně, když po vsednutí na koně se vyhrnou tak, že je vidět celou botu?
Neupraveně působí i halena nezastrčená do kalhot.
Dalo by se říct, že pánové mají volbu oděvu jednodušší - v čisté dobře padnoucí košili vypadají vždycky dobře. Ale i oni mohou sladit například barvu košile a deky, případně i další doplňky - jako třeba zde drobné zdobení na uzdečce.
Celkový dojem by v tomto případě mohly ještě vylepšit hnědé chapsy.
Na závěr lze dodat, že western horsemanship je disciplínou, ve které nehraje příliš velkou roli příslušnost koně k určitému plemeni. Mezi americkými koňmi úspěšně startují poníci, teplokrevníci i plnokrevníci. Hlavním kritériem úspěchu je přesnost předvedení předepsané úlohy, která je přímo závislá na tom, jak dobře si jezdec a kůň rozumí.